Poslední madridská kocovina aneb díkyčau!

Drazí flinkové a floutkové! Děkuju každýmu z vás, kdo si trpělivě počkal na dnešní farewell příspěvek. Prodlevu v řádu měsíců jsem neplánovala, ale některý důležitý písmenka na mym pětiletym Lenovu v závěru madridský pohádky vypověděly službu a věřte mi, že bez funkčního z,u,h,j,b a n se slova hledala těžko. A možná se ta pauzička vyplatila, protože dneska mám pro ukojení spisovatelskejch choutek dva dobrý důvody:

1. Slavím narozeniny. A jaký. Ty, co vás opravňujou mít "quarterlife crisis". Ty, co vašim rodičům přijdou absurdnější než jejich padesátka (cituju). Ty, ke kterejm byste si měli nadělit ňákej kvalitní dar, jehož hodnota bude s časem růst...a to je pro mě vlastoručně nadatlovaná literatůra.

2. Je to měsíc a den, co jsem zpátky z "MMM" (mýho milovanýho Madridu). Ještě si pamatuju, co mě na něm bavilo i štvalo, a zároveň ty vzpomínky nejsou přibarvený romantickým nádechem nostalgie, jak už to tak u "starejch časů" a cestování nevyhnutelně bejvá.

Madrid. Představíte si pod tím něco konkrétnějšího, než když se řekne Španělsko? Napadá vás vůbec nějaká památka? Možná Real Madrid a jeho Santiago Bernabéu...Ale táhlo vás to do Madridu někdy? Bohužel si nevybavuju svoje pocity a znalosti před odjezdem (jó, psát tak na blogísek už při čumění na Ruzyni...!). Každopádně mám pocit, že Madrid není tak ikonickej jako ostatní evropský metropole. Žádnej Big Ben, koloseum, Eiffelovka nebo čůrající chlapeček. Velká část Evropanů dá přednost Barceloně, kde se aspoň vošplouchne  moři  a flešne si fíčko u Gaudího ještěrky v parku Güell. A já to úplně chápu, taky jsem se v devatenácti letech radovala z letenky PRG-BCN. Madrid musel pár let počkat, ale vyplatilo se to.

Jestli je Barcelona voňavá holka s rudou rtěnkou a hlubokým výstřihem, která vyzývavě postává u baru, její ségra Madrid nesměle sedí v koutě a tajemně na vás občas mrkne (tak nenápadně, že si nejste jistý, jestli vlastně nemá tik). Pokud se pro ní rozhodnete, nečekejte, že jí zklátíte za jeden víkend. Ani snadno nevysvětlíte kámošům, co je na ní tak skvělýho. Je prostě osobitá a charismatická. Proto jsem měla strach, aby nebyly moji návštěvíci z Madridu zklamaný. Takový metropoli musíte dát čas, aby na vás dejchla (z pusy jí většinou netáhne, nebojte). Při slušným poklusu oběhnete hlavní turistický atrakce  za den a půl. Pro mě se ale Madrid rovná galeriím a barům (což je náročná a výtečná kombinace, bez ohledu na pořadí a povětrnostní podmínky). A návštěva takovejch míst se nedá uspěchat, že jo. Pokud se vám při slově umění nebo muzeum kroutí nehty na nohou, nezoufejte. Taky nejsem žádnej kunsthistorik ani pseudointelektuál. Ale stejně je príma stát v El Pradu, nevěřícně zírat na obří prdele (sorry, to fakt nejsou zadečky) Tří grácií  a snít o době, kdy byla celulitida vkusnou známkou půvabu, nikoliv punku. O ideálech krásy můžete pak vášnivě diskutovat nad flaškou červenýho. Pokud nejste vinaři, typickým módním drinkem Madridu je gintonic. Někdy kolem druhý nebo třetí ranní už je lepší se na debaty vykašlat (to teda platí téměř vždy bez ohledu na geografickou polohu, co si budem povídat), zahučet do klubu a zmítat se na parketu minimálně do šesti, kdy začně jezdit metro. V tomto bodě teda musím přiznat, že madridské tour de báry vyžaduje trochu know-how. Není pravda, že by se všude pařilo do kuropění (jednou jsme ve čtvrtek po druhý hodině nesehnali v daný - přes víkendy dost živý - čtvrti bar, co by měl otevřeno). Taky neuškodí o nadcházející kalbě popřemejšlet už odpoledne a zapsat na různý guestlisty pro levnější vstup. Ani ty vás ovšem nevysekaj z dlouhý fronty, která se na dobrý/zadarmo kluby běžně stojí. Vzhledem k vleznýmu od 6 do 15 EUR (který sobě zahrnujou nějakej ten drink, to zas jo) se vyplatí se trefit hned napoprvý...No, naplánovat dobrej mejdan je dycky trochu umění, čímž se náš kruh uzavírá. 

Dalí je úchyl a (proto) můj favorit.."Sen vyvolaný letem včely kolem granátového jablka vteřinu před procitnutím" v muzeu Thyssen-Bornemisza (v pondělí do 16.00 zadarmo).

Prachy patří mezi jednu z klíčovejch věcí, který budete pro život v Madridu potřebovat. Od EU jsem dostávala 500 EUR na měsíc, což zní...přijatelně, řekněme. Asi 250 - 450 ovšem odevzdáte za nájem jednoho pokoje ve sdíleným bytě (v mém případě 320, včetně energií atp.). Lítačka na metro stojí 55 šušňů (na slevu mají nárok jen studenti do 23 let). V tu chvíli mi zbejvalo něco málo přes kilo, za to si koupíte tak akorát jídlo. Vzhledem k tomu, že cenová hladina v Mexiku je dost podobná tý český, byl pro mě Madrid první vážnější střet s eurorealitou a já se nemohla zbavit dojmu, že je hrozně drahej. Na druhou stranu - všechny muzea můžete (při vychytání příslušnejch dnů a hodin) penetrovat zadarmo, hledající šmudlové seženou vejno za 1,80 (centrum nevyjímaje) a film v artovým kině študentíka přijde na 2 euráše (takovej Trainspotting se španělskýma titulkama byl zážitek k nezaplacení). 

Jednu věc si bohužel nekoupíte - trpělivost. A tu by si Středoevropan nejradši šlehal po kilech. Nemá cenu se vášnit o odlišnejch kulturních standardech a rozdílným vnímání času. Jediný, co cenu má, je MÍT VŠECHNO NA PÉRU (děvčata si pořídí aspoň šišku salámu). Latinská Amerika mě vyškolila. Bohužel málo. V Mexiku sice na všechno čekáte dlouho, ale lidi se u toho usmívaj a dycky se najde nějaká skulinka, kterou se k happyendu proplazí každá záležitost. Ve Španělsku je každej papír struggle. Sehnat lítačku na metro  v září byl bojovej úkol na dva tejdny. Fakt mě zvedlo ze židle, když jsem si šla koupit podělanou předplacenou SIMku a neprodali mi jí na občanku, musela jsem se vrátit s pasem. Trvalo snad měsíc zjistit, jestli budu moct pleskat madridskou ligu vodního póla...přičemž jsem nejdřív musela přinést vyplněný papíry včetně potvrzení od doktora, než trenérka tuto zapeklitou otázku vůbec začala řešit. Fascinovalo mě, že že nikde na ulici nejsou hodiny. Jízdní řády daný intervalama chápu ve špičce, ale je-li interval 15-20 minut, hodilo by se znát přesnější čas...A zároveň se na to předpokládaný zpoždění nemůžete spolehnout. Na minutu přesně jezdí třeba vlaky....a nic dalšího dochvilnýho mě nenapadá.

(Zde jsem psaní neplánovaně přerušila na další měsíc, abych udělala dvoje státnice a začala chodit do práce.).

A přidejme k Madridu ješte jedno M, bez kterýho si tu neškrtnete. Metro. Já ho mám ráda, přijde mi přehledný (12 linek je akorát) a sympatický (včětně jeho pičkoidního znaku). Chvíli vám bude trvat, než si zvyknete, že přijíždí z druhý strany než v Praze. Oceňuju, že na každym rozdělováním cest do směrů máte vypsaný na ukazatelích všechny zastávky a nemusíte si tak pamatovat konečnou, abyste dokázali zvolit správnej směr. Úchylností je druhá červená linka, kterou si "koupil" Vodafone (včetně nejdůležitějího madridskyýho středobodu, stanice Sol...tudíž "Vodafone Sol", "línea 2 Vodafone" (na přiloženym schématu bohužel nikoliv). Představte si to v Čechách..."Příští stanice: Vodafone Muzeum". Nevim, jestli je to geniální nebo naprosto zvrácený..už jen přetisknutí všech map a cedulí... Kde je k vidění něco podobnýho, poradíte?

Tip pro cestovatelské fajnšmekry: po bárech a umění zamiřte na tzv. "ghost station" nebo Andén 0 (nástupiště 0). Kam se hrabe brejloun Harry se svou tříčtvrtkou. Stanice Chamberí už nefunguje, protože nástupiště je moc krátký a z technickejch důvodů ho nelze prodloužit jako ostatní. Vlak jí tudíž projíždí, ale nezastavuje (a z vagonu máte šanci rozsvícenou stanici vidět). Stejně tak se můžete podívat do vykachlíkovaný stanice a vrátit se v čase.

Dalším tajným tipem jsou parky. Retiru se nevyhne nikdo, ale hezčí výhledy nabízí parky mimo centrum. Doporučuju park trefně pojmenovanej podle tvaru svejch kopečků, "Siete tetas" (Sedm prsou), kterej mi trochu připomínal Parukářku. Chybělo jen pivo do plastu a přebejvalo pár paneláků, který tomu ale dodávaly genius loci.

Celkem slušný trojky, řekla bych.

Listopadovej Madrid, ach. 

Skvělý místo ke kulturnímu vyžití je taky Matadero, objekt bejvalejch jatek, kde najdete spoustu výstav, kino, bar...Slíbila jsem si teď pátrat po stejně kvalitních místech v Čechách, ocením vaše tipy a společnost.

Teď, dva měsíce po návratu, bych o Madridu mohla psát hodiny. Nevyškolila jsem vás ve stravovacích možnostech do 5 euro a nezhejtovala Španěly. Neopěvovala jsem salsu a nebrečela nad ukradenou peněženkou. Nejsem si ale jistá, že by to někoho z vás zajímalo. Všechny zážitky se holt předat nedají a budu se muset spolehnout na svojí chatrnou pamět. Za romantickej podzim v Madridu jsem neskutečně vděčná a snažím se nezadusit ten nepopsatelnej pocit, co ve mě zůstává. Dneska v noci se mi zdálo, že jsem běhala po Retiru a objímala stromy. Snad se mi to brzo poštěstí. Ale víte, jak je to s návratama...nikdy už to nebude jako dřív, bez ohledu na to, jak moc byste si to přáli.

Mexiko bylo o večírcích a cestování. Madrid o kultuře a inspiraci (hm, to zní ale naprcaně!). Nemusíte obletět svět s žebradlem přes rameno, ale nenechte se semlejt systémem. Teď zjišťuju, jak těžký to je. Jak málo vám ze dne zbyde, když v práci čumíte od 9 do 18 hodin.O to větší mám chuť ještě něco zažít (a zažívat). Urvat si tu svou radost až na kost a věnovat svůj čas těm, na kterejch záleží.

Koukám, že patetickýmu konci jsme se stejně nevyhli. Ale co už. Přála bych si novej blogísek "tynav*********".  Momentálně bohužel nevím, jak toho dosáhnout (přes školu už to zcela evidentně nepůjde). Možná už se mi to nikdy nepovede. O to výjimečnější jsou tyhle vzpomínky. Proto děkuju všem, co mě podporujou, i když jenom tichým čtením. Přeju všem hodně štěstí a zážitků.  Slovy mého nejoblíbenějšího textaře: A to je jasný, vesmír je fella. Vždycky hraje za tebe, když tě na tom vidí dělat. 

Besos!

Sbal kufry a vypadni!

Vážené pusinky, drazí plejbojové! Poté, co jsem se dozvěděla, že část čtenářské obce se kvůli období mého spisovatelského sucha musela uchýlit k louskání foodblogů, nesnese bloček odklad ni o den (cizí tukový přírůstek či ohořelou kuchyň si na triko nevezmu). A dneska se na verbální atentát sakra cejtím: domů jsem (v Madridu poprvé) přijela až první metrem (tj. po 6. hodině), důkladně se poválela v posteli a teď sedím v parku Retiro, cucám předraženej broskvovej džusíček (taky vám po kocovině tolik chutnaj?) a na číšu koukám se shovívavým úsměvem laureátky příští Nobelovky za literaturu. Třešničkou na dortu jsou hipstersky oloupaný rudý nehty na mrznoucích prackách (ačkoliv máme stále sympatických 17 stupňů). O pár hodin později: dekadentní neděle završena těhotenským testem (kolikátym letos už?). Sice bych si za 10 euro radši koupila 4 vína, ale legrace v lékárně musí bejt,i kdyby fotra věšeli...španělská slovní zásoba opět o jedno spojení bohatší.

Do odletu mi zbývá míň než měsíc. Kromě mejch bližních mi tu nic nechybí a rozhodně se nenudím, nebudu ale popírat, že to největší vzrušení z Madridu už pominulo a některý věci mě začínají trochu otravovat. Jedna z nich je i moje miniaturní okno do dvora, díky kterýmu je v pokoji furt šero (ve spojení s lehkou kosou nebo deštěm má samozřejmě prudce narkoleptický účinek). I to mě dneska vyhnalo psát ven. Každopádně chci teď blekotat o něčem úplně jiným. A překvapivě to nebude epos o středě a 5 minutách s Vojtou Dykem (v mejch představách taková pětiminutovka sice neprobíhá na letišti a za přísnýho dohledu Táni Vilhelmový, ale někde začít musíme, viď), to by bylo na samostatnej blog. Dovolte mi trochu filozofovat o něčem, čemu jsem za poslední dva měsíce věnovala spoustu času a peněz. Řeč výjimečně nebude o kalení, jak by se asi po takovym úvodu dalo čekat, ale o cestování.

Označila bych ho za svůj koníček. Stejně jako miliony dalších lidí. Fakt ho všichni tolik žerem, nebo už nám to jenom vsugerovali lifestylový periodika? Teď si svojí upřímností asi trochu naběhnu, ale veřejně se (a hlavně si) přiznám, že vztah k cestování je jedno z mála kritérií, podle kterých soudím lidi. Chápu, že každej nechce zabíjet šváby na hostelech kdesi v Kostarice a trpět lehčím durchfallem z včerejší konzumace místního streetfoodu. Přesto myslím, že s neuvěřitelným spektrem vymožeností moderní doby se za slušný prašule daj velice snadno a pohodlně procestovat alespoň naše sousední státy. Dynamika vývoje trendů v cestování mě fascinuje: od rekreace s ROH jsme se posunuli ke Couchsurfingu, Airbnb pronájmům a letenkám za pár stovek. Už fakt čekám jen na to, kdo jako první zrealizuje ty lety na stojáka...

Nechápejte mě prosím špatně: uvědomuju si, že každej nemá těch pár přebytečnejch stovek, čytři zdravý končetiny nebo podporu a pochopení rodičů (bez tý se do jistýho věku nepodíváte ani ke spolužákovi na chalupu, že jo). Mluvíme o mejch vrstevnících, tj. "první generaci nezatížené reálným socialismem". Potíž proto nastává, když mi finančně zajištěněj student vejšky řekne: "Víš, mně je doma dobře, tak kam bych jezdil". Při vší snaze takovej názor tolerovat a neupadat při jeho vyslovení do mdlob tomu prostě nerozumim. Odpustim si lamentace typu "co by za to za mlada dal tvůj táta". V podstatě bych měla bejt takovejm vejlupkům líbat nohy a lízat řitní otvor (zárověň to nedávám, to mě zas nepřeceňujte) za to, že se na ten Erasmus nehlásí a přenechaj svý místo študentíkům mého ražení, co vynikající studijní prospěch s težkým srdcem obětovali botahýmu sociálnímu životu a tisíci volnočasovejch aktivit. Přesto se mi chce chytit tyhle bábovky (a je to tady, už je nesoudím, ale přímo odsuzuju) za ramena, zatřást s nima a zařvat jim do ucha: "Okamžitě si sbal fidlátka a sedej na první letadlo, ty sráči!". 

Nepředpokládám, že se mezi čtenářema těhle řádek najde mnoho takovejch exemplářů, ale pokud přece, prosím vás o vysvětlení. Co vám schází? Česko-anglickej slovník? Odvaha (cestování nepovažuju za hrdinství, ale malou špetku přece jenom vyžaduje)? Chuťový buňky, kterejm chutná víc než jenom svíčková? Ačkoliv ze mě číší sarkasmus, myslím tu otázku vážně a čekám na rozhřešení! A ostatní cestovatele vyzývám k diskuzi: co ovlivňuje tu naší touhu po poznání (kromě jakýhosi vrozenýho základu)? Musí vás k tomu prvotně přivést okolí, ať už rodina, kamarádi nebo partner? Najde se mezi váma někdo, kdo strávil mládí mezi čtyřma stěnama svýho pokoje a teď má pas plnej razítek? Valná většina z vás se na mě s reakcí asi vykašle, ale za těch pár aktivních jedinců a jejich myšlenkový pochody budu vděčná.

Baví mě i pluralita pojmu cestování. Pochopitelně trochu odsuzuju dovolenou ve stylu "3 týdny v pětihvězdičkovém hotelu s all inclusive", kdy se vzhledem k anglicky mluvícímu personálu nenaučíte v místnim jazyce ani brej den a pro neomezenou konzumaci mojita na baru nikdy nezjistíte, že za vysokou zdí si černoušci grilujou umaštěněj podtácek, z kterýho jste předevčírem jedli vy. Na druhou stranu, nemám dvě řvoucí děti ani vyčerpávající práci, abych mohla takovej druh relaxace poplivat a navždy zavrhnout. Možná ze mě mluví i pečlivě potlačovaná závist a skutečnost, že si podobněj přepych dovolit nemůžu. Momenálně mi to ale žíly netrhá. Můj styl cestování asi nejvíc vystihuje Viktorovo trefnej název, kterým jsme se na trase Madrid-Sevilla-Granada-Córdoba-Madrid hrdě titulovali. Low-costoví banditi. El-cé-béčka. Sakra, to zní tak dobře! Ať žijou! 

Co mě na cestování vlastně tak baví? Naplňuje mě neskutečnym pocitem stěstí a vděčnosti. Při sebekratším vejletu vděčná za to, že:

- žiju v zemi, ze který můžu svobodně vycestovat (a do který se ráda vracím, věřte nevěřte).

- situace v moha zemích světa je natolik příznivá, že se do nich můžu podívat beze strachu o svůj život.

- jsem (relativně) zdravá. Můžu vyběhnout na kopec, kochat se výhledem na končiare a k večeři si dát chobotnici, aniž by se mi spustila šeredná alergická reakce.

- se mi dostalo kvalitního vzdělání, díky kterýmu se bez (větších) problémů domluvim.

- si dokážu legálním způsobem vydělat peníze, který pak v zahraničí utratím (což je podmíněno splněním předchozích dvou bodů).

- mám krátký nohy, z kterejch si kluci sice šálu nikdy neudělaj, ale snáz se složej do miniaturního prostoru mezi sedačkama letadel Ryainair.

- snadno usínám kdykoliv a kdekoliv, což se sice krajně nehodí při divadelních představeních a dlouhejch přednáškách, ale v rozhrkaným chicken busu ve Střední Americe taková superpower není k zahození.

- mám kamarády, kterejm můžu posílat pohledy a valit moudra prostřednictvím blogísku, pokud zrovna necestujou se mnou.

- mám možnost svoje zkušenosti a český standardy konfrontovat s naprosto odlišnejma vzorcema chování a myšlení nebo chutěma a vůněma, což ústí ve větší toleranci ke všemu a všem. A to považuju za klíčovou vlastnost, která bohužel (některým!) Čechům často chybí. Naše názorrry nemusí bejt dycky (ty jediný) správný a "normální".

A poslední věc. Vzpomínky na ten skvělej bar s deseti druhama lokálního piva možná vyblednou dřív než vaše bronzový opálení a (nikdy nevyvolaný) fotky. Za víkend pochopitelně nestihnete obejít každej zajímavej kout Říma, naučit se italsky nebo otestovat všechny druhy těstovin. Neznamená to ale, že by takovej zájezd neměl cenu. Při cestování poznáte něco mnohem důležitějšího, aniž si to uvědomíte. Sami sebe. Svoje limity, chuťový preference, skrytej talent na focení, improvizační schopnosti. To se pochopitelně vztahuje i na fellas, který si vezete s sebou. Ono takový zvracení po argentinským krabicáku v ulicích Guatemaly dokáže přátelství posunout do vyšších sfér (mrk mrk pro Vyleťáka, kdyby někdo pochyboval).

Co jsem za ty léta zjistila o sobě? Nechtěla bych delší čas žít v zemi, jejíž jazyk neovládam, považuju ho za základ pro pochopení kultury a předpoklad pro denní přežití. Pro několikaměsíční pobyt bych si nevybrala Afriku ani Asii. Na dojmu z konkrétní země se zásadně podepisuje povaha místních, pokud mi nesedne ta, nevytrhne to ani úžasná příroda nebo UNESCO památka. Příští vysněná destinace? Jižní Amerika! Výborně snáším spaní ve stanu, špínu nebo nošení báglu. Se stupněm mého opocení a mastnoty vlasů roste pravděpodobnost, že budu na okolí lehce nepříjemná. Mám tendenci podceňovat teplotní podmínky (viz "boty s kožíškem" ve Finsku). Pokud delší dobu neukojím svůj hlad, přichází nervový zhroucení a dětinskej pláč. Z neznámýho důvodu přitahuju černochy a nejrůznější mouřeníny. V každym městě musím vidět všechny památky, o kterejch píšou v Lonely Planet (a zárověň nevypadat jako klasickej turista, haha) a vždycky chci vylézt na nějakou věž. Nedokážu příliš odkládat vyměšování, v nejakutnějších případech neváhám zastavit autobus nebo si ulevit v temné lisabonské uličce. A spoustu dalších užitečnejch postřehů, ale hovnama bysme to mohli uzavřít, ne?

Ráda bych se považovala za "odborníka" na pár oblastí, Španělska nevyjímaje. Na mapě můžete vidět, kde už jsem byla. Červený hvězdy jsou letošní úlovky (chybí menší města jako Segovie nebo Cuenca, který mapa zadupala), modrý jsem znala z dřívějška (většinu z au pair pobytu galicijskym Vigu v roce 2011). Evidentně mi chybí ostrovy a jižní pobřeží, kam se chci výhledově vrátit. Portugalsko do teď toho netahám, v takovým Portu už jsem byla třikrát. 

Bude to znít nevděčně, ale španělský města zas chvíli vidět nemusím. Jsou krásný, což vo to, ale jedno jako druhý...V každym najdete úchvatnou katedrálu/univerzitu, občas i ňákej ten alcázar. Občas si říkám, že s rostoucím výčtem "been there" destinací a "done that" aktivit je pro mě stále těžší a těžší se pro daný místo nadchnout (rozuměj posadit na prdel).  Dost to přisuzuju i tomu, že bejt Čech je poměrně slušnej cestovatelskej vklad...Hádam, že teď kroutíte hlavou, ale zamyslete se nad tím, kolik krás máme doma! Bohatou historii a spoustu památek, krásnou přírodu, fůru pivovarů a vinnejch sklípků i kvalitní kulturu (na to já jsem teď totiž expert). Většina z nás zažila vodu, lyžovačku nebo víkend v sedle horskýho kola..to už musí bejt něco, abyste za hranicema zažili něco, co se nedá k ničemu českými (aspoň vzdáleně) přirovnat. Osobně nesdílím tu českou posedlost po moři, který my chudáci nemáme...nepopírám, že pláže Karibiku vyvolaj víc závisti než břehy Mácháče, ale ve výsledku se na nich poválíte/zmastíte/spálíte dost podobně. Podle stejnýho klíče počítam, že by český Pepíčky měli ohromit i věci obrovský rozlohou (viz americký národní parky nebo Niagáry), a k tomu už se přidávám. Španělskou přírodu a venkov prakticky neznám, ve městech je mi vítaným rozptýlením aspoň moderní architektura (ať už šlo o Valencii nebo Létající vafli/ Houby v Seville, viz níže). Nejsem sice skalní fanynka a z některejch českejch kousků (Kaplickýho blobu nebo novýho plzeňskýho divadla) jsem přinejlepším rozpačitá, ale aspoň si to město pak nebudete plést s ostatníma (a tahle největší dřevostavba na světě mě teda hodně rajcovala).

A jakej je teda vlastně Madrid? To se dozvíte v dalším článku..příští víkend tu sice mám pět (ano, číslem 5) pólistickejch princezen, ale hned po jejich odjezdu na to vlítnu...nebo taky ne, znáte mě. 

Navždy vaše,

Kris-týna

Hej, ty bejku, ty jeď, ty zatanči!

Zdravím všechny alkoholiky i abstinenty, co si v době mýho psaní dalších rádobyvtipných postřehů ze země paelly a sangrie užívají páteční noci. Chápu, že na moje vejmluvy už neni zvědavá ani nejzoufalejší třídní pančelka, ale poslední dva tejdny byly fakt zlomový. 

Nepěkně mě totiž stresoval můj vedlejší spisovatelskej počin. Jedná se o dílo veskrze nudné a zbytečné, ke kterýmu se v pomýlený vidině slušnýho platu a slz dojetí tetičky z třetího kolena již uchýlil nejeden génius v mém okolí. Útlý svazek v pevné vazbě, lidově zvaný diplomka, jsem totiž měla na fakultu doručit do 15.12. Vzhledem k tomu, že já se vracím 18. (na to myslete při plánování vánočních večírků, díky), to bylo komplikovaný samo o sobě...momentálně mám nadrápanou tak půlku a chtěla jsem to namydlit tady (už jen kvůli tomu, že téma příštího bestselleru je České centrum Madrid). Dny ale letěly jak splašená herka a stránky nepřibejvaly adekvátním tempem. Byla jsem připravená obětovat madridský večírky a toulavý odpoledne na oltář závěrečné kvalifikační práce, ale vážně jsem začínala pochybovat o tom, že mi vedoucí stihne napsat připomínky v předvečer odevzdání, až slavnostně dodatluju 60. stránku...Vrcholem byla chvíle, kdy jsem musela během jednoho dne odmítnout dvě návštěvy, co lačnily poznat věhlasný muzea a báry po mém boku. A to mě dorazilo. Původně jsem chtěla jsem sice uzavřít slastnou etapu bezstarostných študií tímhle semestrem...ale pak mi došlo,že jsem ještě  nepotahala vemeno VŠE za všechny jeho struky! Za 5 a půl roku jsem si kupříkladu nestihla udělat certifikát z angličtiny, kterej má milovaná fakulta z půlky (ne)ochotně zaplatí...a vůbec, zdaleka nejsem připravená na danění příjmů nebo odevzdání kouzelné režijky, díky který mi český mašinfírerové říkaj paninko!

Suma sumárum, napsala jsem vedoucí a úspěšně problém odsunula na jaro. Ano, i doma tomu budu muset obětovat pár úživnejch pátků, ale ty mě prostě nebudou tak mrzet. A v listopadu bez výčitek svědomí pohostím tři návštěvy, Bohatě stačí,že musím do ledna vytlačit 30 stránek o téma spajtým se stáží (který jsem taky ještě nepořešila, achich ouvej). V únoru si dám oborový státnice, ale do května ještě stihnu pár chálek v menze a nákupů se studentskýma slevama. Forever young, né asi! 

A teď se vrátíme k mýmu dalšímu "poprvé", starýmu tři tejdny. Ano, píchat se v něm bude hodně a malinovka taky poteče. Členům Greenpeace či PETA nedoporučuju číst dál, fanouškům divadla a sportu rozhodně ano, protože býčí zápasy jsou dokonalou směskou obojího. Co by to bylo za literatůru, kdyby vás okrajově a nenásilně nevzdělávala, že jo! S Eliškou jsme ukořistily lupeny na poslední koridu letošní sezóny. Mexičan Marco naše pozvání odmít s tím, že matadoři toho data jsou (slušně řečeno) béčkový, což nám dvěma rozhodně nevadilo. Nejdřív jsme se svým nedělním programem docela chlubily, ale ukázalo se, že etiketa výjimečně nekecala a není to ideální téma k rozhovoru s místníma...reakce typu "Fakt se jdeš dívat na to, jak zabíjí krásný nevinný zvíře?" udělaly z koridy spíš guilty pleasure. A všichni víme, že ty bejvaj nejlepší...

Jatka začínaj v neděli v 18:00 (kupodivu vážně na čas). Vzhledem k omezenému rozpočtu jsme se spokojily s lístkama do 27. řady a nemohly tak detailně analyzovat zadky (a předky) torerů, ale  dějství jsme měly jako na dlani. Fotografové a méně chápaví kolegové jistě ocení skutečnost, že celý jatka se odehrajou hned 6x za sebou (poprava jednoho bejčka trvala lehce přes 20 minut). Hned úvodní nástup popravčí čety rozbil mojí naivní představu férovýho zápasu muže a tura. Račte pohledět, kolik popovejch sráčů je třeba na skolení několika kusů skotu!

Před každým kolem stojí uprostřed arény týpek s tabulí, z který vyčtete chov, stáří a váhu býka (cca 5 let a půl tuny). Pak vbíhá na písek náš hlavní čtyřnohý hrdina a borci označovaný jako peones. Ve sportovní terminologii mýho domácího klubu bych je přirovnala k obyčejnejm rozkuřovačkám. S růžovožlutou pláštěnkou dráždí (ještě čilýho) bejka (údajně mají zjistit jeho sílu) a uskakujou před nim.

Občas se bejček adekvátně načuří a rozhodne se ty buzíčky v růžovejch punčoškách napíchnout na rohy. V tom okamžiku si ty zbabělci zaběhnou za dřevěnou plentu (což vypadá taky poněkud přihřátě) a rozdováděněj bejk narazí a třísky lístaj vzduchem.

Další dějství je pro lidskou rasu ostudou a směje se do xichtu všemu, co si představíte pod fair play. Na koni obalenym matrací s klapkama přes oči přijíždí tzv. picador. Na tomto místě budou fotky výmluvnější než popis..

Pikador normálně vrazí kopí do nebohýho bejčka. Ten kedlubnou pořádně tlačí do koně, kterej se snaží to ustát. Naneštěstí se nejedná o žádnou záchodovou rychlovku a ten pitomec ve zvířeti rejdí párátkem dobrou minutu. V jednom případě to trvalo fakt dlouho a dědkové kolem nás se začínali vztekat, že ten pikador stojí fakt za hovno a ať už ho nechá bejt.

Bohovsky černá srst se začíná lesknout krví a na scénu nastupujou banderilleros (podle banderillas čili "vlaječek",vlastně spíš chlupatejch tyčí s hákama), který jsme překřtili na vlaječkáře. To už jsou takový baletky, co maj za úkol zapíchnout býkovi do šíje ty dvě tyčky. Vzhledem k jejich dramatický promakaný choreografii se trochu hůř fotí. Nutno podotknout, že ne každýmu z naší neslavný hlášenky se to povedlo hned napoprvý, pár vlaječkářů zapíchlo jenom jeden hák a museli balet za nadávek diváků opakovat.

A dostáváme se do slastného finále. Bejk je ozdobenej čtyřma párama tyčí, oslabenej ztrátou krve a vypadá, že by si vzal nejradši timeout . Smůla, na scénu teprve nastupuje hlavní hvězda celýho procesu, matador. Ten už má červenej ručník a meč, pomocí kterýho má ukončit tu frašku. To těm libovejm frajírkům taky nemusí vyjít a pak si pomůžou ještě menší dýkou...

"Já se Ti na ňákej červenej hadr vyseru, ty homokládo nablejskaná..."

No, pořad fakt neni vhodnej pro děti a mladistvé. Ekluje se vám to? Paradoxně se mi krásnejch velkejch očí a obdivuhodné muskulatury (řeč je pochopitelně o  sudokopytníkovi, ne tý nagelovaný palici) zželelo až večer doma, na místě jsme se neskutečně bavily. V obzvlášť nepovedenym souboji, kdy nemohli bejka dorazit, mě rozesmála Eliška rozhořčeným výkřikem: "Sakra, co to dělá? Já jsem zaplatila 15 € a chci vidět, jak zabijou šest bejků!". Nebyly jsme si nikdy jistý, jestli dav mručí nadšením nebo nespokojeností, ale rozhodně jsme si přišly na svý. Pemanentku na příští rok si kupovat nebudu, ale rozhodně bych nehlasovala pro zákaz...je to prostě folklor a tradice (ačkoliv třeba sever Španělska k tomu žádnej vztah nemá).

Pro úplnost ještě konec..tým koronerů v akci...

Všichni jednou zaklepem na nebeskou bránu...Možná vás napadá, co se děje s půl tunou masíčka? Naše mozečky to taky chvíli trápilo. Pochybnosti se rozplynuly s přistavením dodávky s nápisem maso. Bejk neputuje na řbihov zvířátek, ale do třech luxusních restaurací v Madridu, a stejky jsou rezerovaný na léta dopředu. 

Oficiální název těchle hrabalů neznám, ale doufám, že je to místní curlingovej klub v suchý přípravě.

Dejte mi vědět, jestli vás takovej kulturní příspěvek bavil, nebo preferujete radši klasický nářky. Četnost příspěvků se bohužel nezvedne, momentálně jsem byla zaneprázdněná tejdenní návštěvou tatínka a společným výletem do Portugalska...a ve středu přijíždí Viktor, tudíž je jasný, že pro samou lásku na blogísek čas nebude. Kebule plná nápadů a fotoaparát v ruce jsou ale zárukou dalšího dílu. Pěknej tejden Vám přeje Týna!

O perverzním majiteli a náhlé změně orientace

Zdravím všechny čumáčky a ušáčky, co si udělali čas na další porci madridského zpravodajství! Pozorný čtenář si zřejmě všimnul, že jsem se minulý víkend úplně odmlčela, což mi jistě s velkorysostí sobě vlastní promine. Neměla jsem dost chuti a podkladů na ucelený a nešizený příspěvek. Teď mě honí tahle stránka i ve snech (noční můra každého blogera: je prosinec, odjíždím domů a na blogu visí pořád jen tři příspěvky - můj "online impact" klesá, nakladatelství stahujou kontrakty na knížku, umírám sama a zapomenuta), tak radši hurá do toho!

Po měsíci (čili třetině, fuj!) pobytu tady se věci začínají blížit stavu, kterej se označuje  pejorativníma výrazama stereotyp nebo rutina, ale pro mě představuje spíš příjemnej denní harmonogram  a pocit, že nejsem úplně ztracená. Z toho cizího nehostinnýho města se stává skvělý místo pro život, nad zmínkama o Barceloně se začínám vofrňovat a v neděli večer se z výletu najednou nevracím do "předraženýho pokoje s minimem světla", ale domů. I když...zde mě bohužel nečeká maminka s teplou večeří nebo milující partner s demižonem vína, ale ten nejúchylnější majitel s jakousi obsedantně kompulzivní poruchou!

Chápu, že existuje nějaká osa pořádkumilovnosti a uctívání řádu a pravidel, na který bych nejspíš byla v zápornejch číslech kolem hodnoty "chaotický mrdník non plus ultra". Soucit a podpora široké veřejnosti z neznámých důvodů nahrává spíš spořádaným spoluobčanům, který musí po čuňatech mýho kalibru sbírat špinavý ponožky a splachovat ranní lejno (Raduško, bejku můj, pamatuj náš vejlet do Švýcar!). Ale tenhle pán (v mé mysli přezdívaný všepojímajícím anglickým slůvkem creep) je fakt extrémní kousek. Je mu cosi přes 40 (stav: svobodný) a bydlí tu se čtyřma dvacátníkama, už to trochu smrdí. Dodávám, že pracuje z domova. Hrůzu mi začal definitivně nahánět při podpisu smlouvy (už ani nebydlim na černo, heč), kdy jsem si musela přečíst pětistránkový pravidla bytu, na který smlouva vyslovené odkazuje. Dovolte mi stručnou sumarizaci největších perel:

• Nemyslete si, že si vyperete ve chvíli, kdy se vám nahromadí špinavý hadry a pračka bude volná. Dodržujeme přísný harmonogram ("pokoj č. 4 si smí vyprat v neděli od 12:00 do pondělních 18:00"). Za účelem tzv. "ochrany pračky" smíme používat jen 3 z 12 programů, kterýma mašina disponuje. Kdo si chce v jednom tejdnu vyprat víc než 2 várky, nechť si políbí prdel a přemáchne si oděv v ruce či zamíří do veřejné prádelny.
• Všichni jsme tu z nějakého důvodu a toužíme po úspěchu. Abychom ho dosáhli, potřebujeme klid na práci a odpočinek. Proto omezme návštěvy cizích osob jen na víkendy.
• V období 13-15 a 20-22 hodin neokupujme  kuchyni víc než 30 minut, aby si všichni mohli dopřát teplý jídlo. 
• Mrazák neslouží k rychlýmu chlazení flašky. 
• "Ano, v létě je horko. Nechci ale potkávát nikoho bez trička nebo ve spodním prádle, Jestli chcete chodit bez trička, najděte si jiný byt." (No řekněte, kterej chlap bydlící s o polovinu mladšíma holkama by tohle napsal?).
• Nikdo z nás není dokonalý a já nečekám, že budete hned od začátku všechno dělat perfektně. Dovolte mi ale komentovat váš úklid, všichni se určitě můžeme zlepšit.

Pokud se mezi váma najde někdo, kdo tohle považuje za standardní a oprávněný poznámky, ráda si vyslechnu váš názor na věc. Vzhledem k tomu, že  podnájemnící v Madridu prochází "pohovorama" a náš milej dueño si vybíral cca z dvou desítek lidí (tudíž snadno odfiltroval ty nejdivnější živly), vidim takový pravidla  jako nepřiměřenou buzeraci a předpoklad absence selskýho rozumu a sociální inteligence spolubydlících ("ne, teď jsem v kuchyni já a ty si ten oběd prostě nevohřeješ!"). Nicméně doufám, že dosavadní dva tejdny bez konfliktu jsou známkou klidných vod  Uvidíme, co s ním udělají mý tři návštěvníci, co rozhodně nepřijedou jen na víkend...
Spolubydlící jsou každopádně fajn, Španěl, Španělka a Polka. Moc ovšem nefellíme, neb tu neni žádnej obejvák ani stůl v kuchyni, tudíž večeři musí každej stlačit na pracovnim stole ve svym pokoji. Škoda.

Mojí čerstvou lásku k Madridu zažehnul i fakt, že už se tu necejtim tak sama. Definitivně jsem se pocitu osamělýho kuřátka, který se omylem zaběhlo Dádě Patrasový, zbavila v den, kdy přiletěl Marco. Marco je můj nejlepší mexickej kamarád a dost toho pro mě loni v zámoří udělal. Byl i poslední člověk, kterýho jsem v Querétaru viděla, protože mě vez na letiště. Teď je tady na celýho magistra. Studuje něco-jako-politologii, z čehož už od začátku pramení největší přidaná hodnota našeho kamarádství - dokáže mi vysvětlit spoustu zajímavejch kulturněhistorickejch úkazů. Vidíme se sice maximálně o víkendu, protože naše denní plány se dokonale vykrejou (školu tu maj vysokoškoláci denně od 16 do 20 hodin), ale to mi stačí. Madridské náplavy z celého světa, spojte své síly!

Kliku jsem měla i na kolegyni stážistku. Vydržet s někym 5x6 hodin tejdně a mít chuť s nim ještě trávit víkendy není úplná samozřejmost. Eliška je ale dokonalej parťák do nepohody. Čelem se staví i k nepříjemenejm úkolům (na rozdíl od nás hovniválů, co je koulíme před sebou, dokud nás ty sračky nepřejedou jak parní válec), ale není to taková hrotička a perfekcionistka, který byste se báli zeptat na radu. Jakožto studentka Arts managementu má jiný skills a zájmy než typickej absolvent mýho oboru, a tak se vám snadno může stát, že po práci nejdete na plánovanej shopping, ale na výstavu o Le Corbusierovi, aniž byste o něm v životě slyšeli.

Tím se výčet lidí, který tu znam, vlastně blíží ke konci. Kvantitativně si to ovšem nahrazuju pólistkama. Na trénink chodím každej pracovní den, pokud to program akcí Českého centra Madrid dovolí. Zázemí je tu perfektní. Nejvíc chodíme na bazén postavenej pro mistroství světa v plavání v roce 1986, kterej disponuje dvěma 50kama a doskočištěm (v tom plavu vůbec nejradějc). Na tréninku je nás tak od 15 do 20, většina holek je mladší. Dost z nich chodí trénovat i dopoledne. Na první pohled to žádný korby nejsou, ale skoro všechny výborně střílejí, uhrajou jakejkoliv post a o dost rychlejc přechází z obrany do útoku. Čtenáře chlórem nezkropené poučím o skutečnosti, že Španělky v tý naší "házený ve vodě" patří ke světový špičce. Nečekám, že mě tu za tři měsíce naučí víc než doma za deset let, ale splním si další svůj sen - zahrát si někde venku (rozuměj v zahraničí, nikoliv ve venkovním kúpalisku). Se svym adoptivním týmem si už v sobotu pinknu madridskou ligu, jupíjajej. Zvědavá jsem hlavně na pískání, protože jsem se byla podívat na jednom turnaji a rozhodčí do hry moc nezasahovali. Zřejmě to bude dost bolet.

V tomto bodě se přiznám ke svý nekonečný blbosti, abysme dnešní vyprávění zakončili vesele. Na prvním tréninku se mě trenérka ptala, na jakým postu hraju. Doma říkáme jenom vpravo/vlevo, vepředu/vzadu. Tady používají sofistikovanější systém číslování pozic, o kterym jsem měla pouze vágní představu. Frajersky jsem chtěla situaci rozčísnout bez trapnýho váhání a nejapnýho tázání a suverénně prohlásila, že na 4ce nebo 5ce. Bohužel jsem si to v palici očíslovala z druhý strany. Ano, 4ka a 5ka jsou vlevo, kde nehraju posledních pět let. Po první hře jsem samozřejmě mohla říct "pardón, já jsem trochu dylina a spletla jsem se", ale kdo by se dobrovolně vzdával lepší střelecký pozice? Nikdo. Jedině snad někdo, kdo k smrti nerad střílí...a kurva, to je přece můj případ! No, prostě si teď celej Madrid myslí, že v Čechách v rámci jakýsi pokročilý taktiky obsazujeme levou stranu bezrukejma vyjukanejma obránkyněma, a spoluhráčky při každý hře čekaj, jestli balon naperu brankářce do břicha nebo vysklim dveře do šatny. Ale já se třeba naučím střílet a to by moje podolský pusinky zcela jistě ocenily!

V nejbližších dnech čekejte krátkou, ale fotograficky bohatou reportáž z nedělní koridy. Holdujete-li krvi a pěkně stavěnejm bejkům, zůstaňte s námi!

Pac a pusu, trochu hnusu, zdraví Kris (jak tu běžně zkracujou mý jméno).

První dovolená, už jenom samá pozitiva a životní jistoty!

Nevěřili byste, jak je těžký vymyslet tu první otvírací větu...dneska si ušetřim těch 10 minut čumění do zdi a na féra napíšu, že vás opět od srdíčka a dalších prokrvených orgánů zdravím a doufám, že to i dneska dočtete až do konce!

Podle několika reakcí (děkuju!) ve stylu "hele, já se mám hůř, poslouchej proč" soudím, že dosavadní příspěvky vyzněly jako lehčí hejt...a to bych zase nerada. Sice pro mě Španělsko už není tou zemí zaslíbenou, jakou asi kdysi bejvalo, ale z rovnice o proměnnejch povaha lidu - klima- životní náklady v mejch očích furt vychází jako vítězná destinace Evropy. Proto dneska napíšu slaďoučkej příspěvek, ve kterým budou růžoví poníci zvracet duhu a náckové objímat cikány...hurá do toho!

Pracovní tejden tu letí jako splašená herka. Vstanu v 8.30, dotáhnu se do práce, kde šest hodin vytvářím hodnoty (or not), po tý si odfrknu doma, dvě hodiny se louhuju v chlóru a od 23.00 zas zabíjím svý nejplodnější léta ve virtuálních světech, abych po půlnoci mohla (zmožena těžkým dnem,) upadnout do kómatu. Víkend mi však přináší netušené cestovatelské možnosti. Sever země už mám docela odškrnutej díky au pair létu, Barcelonu a Alicante z dřívějška, zbejvá teda hlavně jih. Minulej víkend jsem se vypravila do Valencie, třetího největšího města Španělska. Favoritem pro překonání delších vzdáleností jsou vlaky AVE (Alta Velocidad Española, "španělská vysoká rychlost“ nebo taky "pták"), který si to kalí i 300 km/h (pokud vás ovšem řidič v zatáčce nevyklopí).Lístky jsou samozřejmě mastný jak vlasy Severuse Snapea, ale v tomto směru mám kliku: jakožto dcera zaměstnance SŽDC požívám výhody v podobě obrovský slevy...místo 60 EUR za jednosměrnej lístek jsem vyplázla směšnejch 10. Výlet bohužel začal neslavně: vzhledem k tomu, že doma jezdím vlakem zadarmo a fronty na jízdenku mě tudíž netankujou, nechala jsem si na její opatření v Madridu pouhejch deset minut. To překvapivě v sobotu ráno nestačilo. Uklidňovala jsem se tím, že Atocha je zajímavý nadraží s tropickou zahradou (nechvalně proslavený i průserem z roku 2004) a hodinu snadno přečkám. Smůlička, další vlak jel až za dvě hodiny, a to už ani místní želvičky zábavu nezachrání...bohudík jsem uplatnila svojí nadpřirozenou schopnost usnout kdykoliv a kdekoliv a zařízla to uprostřed haly na lavičce.

Cesta s knihou/filmem na obrazovce/dalším šlofíkem ušla (za ty prachy by teda mohli dávat aspoň noviny a vodu, což se neděje) a za chvíli jsem si to hasila Valencií pěšky na hostel. Ten měl hostel jen v názvu, byl to docela fancy hotel s několika dormovýma pokojema. Zpocená jako čuně jsem se odebrala na pláž, dle mýho názoru naprosto průměrnou. Na tý na mě padnuly akorát chmury, přála jsem si mít u sebe ségru na podplavávání vln a stavění hradů nebo Terezku s flaškou teplý sangrie...chudíček já!

Ani po pláži jsem na dormu nikoho nepotkala, hodila se do krásna a plna očekávání vyrazila k Ciudad de las Artes y las Ciencias, tj. Městu umění a věd. Uvědomuju si povrchnost takový záliby, ale v každým cizím městě se nejvíc těším na ňákou ikonickou dominantu, až si jí prohlídnu a odfotím ze všech úhlů...a ve Valencii to byl právě Calatravovo majstrštyk. A rozhodně mě nezklamal, kluk jeden ušatá! Komplex je krásnej ve dne v noci, v lednu v máji, přesvědčte se zde. Potěšila mě i večeře, kdy jsem si v grilovanejch kuřatech (při použití tutoho spojení myslím na Mandíka, jak se fotí v pokročilou noční hodinu u plzeňskýho Tesca u zavřenýho stánku non stop kuřata, pamatujete?)  koupila paellu do krabičky a plechovku piva (zde hojně konzumovaný Amstel mi ale nejede, fujkity fuj).

Neděle začala snídaní na hotelu...trochu jsem doufala, že mě pustej mezi opravdový hotelový hosty a já budu plenit švédský stoly (Lujzo, jako tenkrát Holiday Inn, ach). Bohužel mě posadili kamsi do zasedačky a přinesli mi tác s toustovým chlebem, plátkem šunky a žetonem do automatu na kafe). Po týhle neúživnosti jsem šla zas k umění a vědám. Lákala mě i návštěva obřího Oceanográfica (zvláštním způsobem mě vzrušovala zmínka v Lonely planet, že "voda v akváriu by zaplnila patnáct padesátimetrových plaveckých bazénů"), ale fronta řvoucích paňárů a vstup 27 EUR mě rychle odradily). Metrem jsem popojela do centra (a zadarmo, ať žije Den bez aut), prošla historický jádro a odměnila se lábuší arroz negro (rejže obarvená inkoustem olihní, určitě ne barvivem, jak mi nakukává Viktor). Tuze povedený víkend (uvážíme-li, že jsem byla sama, což je k pláči).

Poměrně zábavná je i stáž samotná. Akce, který organizujeme, se pak snažíme  i navštívit (někdy dokonce musíme kvůli nafocení události). Byly jsme se třeba podívat na výstavě o Hrabalovi v Mataderu, což jsou hezký chill out prostory bejvalejch jatek. Další tejden k výstavě proběhla i debata s Monikou Zgustovou, ktará o Hrabalovi moc pěkně a dojemně vyprávěla. Teď zas pomáháme na instalaci Švankmajerovo výstavy, tudíž má naše práce pozlátko rajcu z kontaku s "váženýma celebritama". A nemůžu opomenout čtvrteční pecku, kdy jsme reprezentovali ČR na Evropskym dni jazyků (rozuměj postávali u stolu s českou vlajkou a pivem). Domluva s dodavatelem byla značně komplikovaná, krylo se to s recepcí na ambasádě, řešily jsme absenci ledniček...vrcholem pak byla chvíle, kdy se důstojný pán o holi dovalil se svým "číšníkem", co měl nalejvat pivo z flašek do kelímků a kasírovat lidi. Drahej Mario přitáh dvě holky, který byly ohozený a zmalovaný jako regulérní štětky. Vrcholem byla chvíle, kdy jsme se je snažily diplomatickými posunky vypoklonkovat...a ukázalo se, že jsou to jeho dcery, tudíž poznámky "nemůžou se ty potetovaný coury převlíct?" do etikety obchodního jednání příliš nepasovaly. Nicméně půl litru piva za ojro v Madridu neseženete, tudíž jsme (na rozdíl od maďarskejch nebo polskejch kolegů s jídlem) vyprodali stánek dvě hodiny před koncem akce.

Sluníčkový příspěvek zakončím zprávou, že se pozejtří stěhuju. Kromě okna má novej bejvák výhodnější polohu. Není sice tak v centru, ale na bazén se dostanu za 7 minut a do práce za 20..madridský metro je sice skvělý, v budoucnu mu určitě věnuju kus příspěvku, ale trávila jsem v něm dvě hodiny každej den, ráno bez možnosti sezení, což moc pohádka nebyla. Značnou nevýhodou je úchylenj majitel bytu, kterej je evidentně posedlej uklízením a řádama...něco mi říká, že nám to klapat nebude...ale o tom až příště.

Užijte si babího léta a nechte mi zprávu nebo komentář, jak se máte, ať jsem trochu v obraze (a ne zas pod). Muck, Týnuše. 

Itinerář všedních dní

Vážení gramotní přátelé vytříbené literatury, týden nám utekl jak host bez placení a já se opět vyzbrojila klávesnicí a ostrovtipem. V přvní řadě děkuju všem za reakce na první příspěvěk, jejichž škála byla opravdu pozoruhodná ("a ty si stěžuješ, že máš okno na blbou stranu, jako vopravdu?" nebo "nemohla bys nějak nahradit to slovo blogísek?"). Nezklamala ani pánská část publika, která mě na základě zmínky o svlíkání zahrnuje nabídkama ke skypování (CVC kód platební karty je to trojmístný číslo vzadu, jasný?). Naopak vás hejtuju za to, že mě nikdo neupozornil na nefukční fotogalerii (pro některé z vás)! Už by měla bejt přístupná všem a já si vyprošuju, abyste si jí dodatečně sjeli!

Asi vás zajímá, jak to dopadlo s mým neexistujícím oknem. Hned v pondělí jsem napsala majitelce, jestli bych se mohla přestěhovat do toho volnýho pokoje vedle. S klídkem odepsala, že neví, že mi řekne pozdějc. Ukázalo se, že o přesunu přemejšlí i Španělka Andrea, která tu bydlí dýl, ale že se musí v pokoji s balkonem nejdřív jednu dvě noci vydadat, aby zjistila, jestli její sladký spánek neruší kolemjdoucí ochmelkové. Situace se vyřešila tim, že tam naše dueña šoupla jakýhosi Brita (o čemž trochu pochybuju, protože jsem ho během tejdne ani jednou neviděla). Nicméně má ještě jeden byt o ulici dál a tam se MOŽNÁ uvolní pokoj za 330 euráčků NĚKDY v říjnu nebo listopadu, což by mi vyhovovalo. Moje adaptace je ovšem rychlej proces a z nevlídnýho Fritzlovo sklepa se v mejch očích během tejdne stal útulnej pokojíček, tudíž tu asi zůstanu a ušetřený chechtáky smysluplně investuju do kvalitní zábavy (cé-dva-há-pět-ó-há).

Co se týče zbytku spolubydlících...je to mrdník. Je nás tu celkem 7: neviditelnej Brit, domorodkyně Andrea, Řek a Němec na studi, Francouzka na stáži, Ostravačka Gábina na stáži a já. Plus občasné návštěvy výše uvedených. Mně je to dočista fuck, já vyjdu s každym a dvě koupelny soužití značně usnadňujou. Už se ale opět začíná hrotit úklid a nakupování hajzlpapíru, do hajzlu! Radši jsem se nepochlubila svou vzpomínkou na legendární školní rok 2012/13, kdy jsme se s Verčou neoficiálně zapsaly do análů správy ubytovacích zařízení VŠE a ani jednou dva semestry naší cimru nevytřely.

Nyní si zodpovězme obligátní otázku, kvůli čemu tu vlastně musim bydlet. Jsem tu na pracovní stáži, což je na naší alma mater (kde se ani nedostane na všechny se studijním pobytem) poměrně rarita. Fakulta před vánocema vypsala výběrový řízení (primárně pro diplomaty), do kterýho jsem se zkusila přihlásit. Na základě prospěchu (značně potuněnýho mexickýma áčkama a nedotčenýho ekonomií II.) a stránky a půl planejch slibů o výzkumnym záměru teď můžu pracovat v Českém centru. V tomhle bodě nejspíš 80 % čtenářů tázavě zvědá obočí, proto radši rovnou napíšu, že ČC jsou příspěvková organizace MZV, která "prosazuje českou kulturní scénu na mezinárodním poli a posiluje dobré jméno České republiky ve světě." Nepochybně se shodneme na tom, že za tímto účelem nemohli vybrat reprezentativnější kandidátku, že. Před stáží jsem o ČC slyšela jenom ve spojitosti s Fejkem a jeho působením v ČC New York, tudíž se svým ignoranstvím nemusíte užírat. Co za stáž dostanu? Love od EU z námi všemi milovaného programu Erasmus/Orgamus a 15 ECTS kreditů (který nepotřebuju a akorát se mi strhávaj z rezervních poukázek). Obojí je podmíněno sepsáním a obhájením 30 stránek canců o vybraném projektu stáže, kurva pes. Neuznaj mi radši blogísek (promiň mi to slovo, tati)? 

Práce je to relativně zajímavá, ačkoliv ze svý podstaty samozřejmě smrdí (jako každá jiná). Do Španělska přijíždí více či méně známí čeští umělci a my se na jejich akci organizačně podílíme, abysme o tom vzápětí mohli psát na web a sociální sítě a následně "hledat ohlasy", což je vznešený výraz pro googlení názvu akce s marnou nadějí, že se o ní zmínil zdejší tisk. Ve svejch vhlkejch snech jedu vyzvednout Macháčka na letiště, po koncertě ho provázím nočním Madridem a pak ho ukládám do postele v bytečku, kterej má naše česká ambasáda pro takový vizity k dispozici...pak zazvoní budík a musím čelit faktu, že ve skutečnosti mam na starost akorát Honzu Němce, kterej letos vyhrál Českou knihu a na přijede k nám (ještě k tomu s přítelkyní!) na pětiminutový čtení. To má přesvědčit španělský nakladatele, aby jeho šestisetstránkovej (to číslo máme zakázáno říkat) životopisnej román o Františku Drtikolovi přeložili do kastilštiny. O cooltůru tudíž nouze nebude, na akce většinou chodíme fotit nebo jinak posluhovat. Mám pocit, že bych se mohla pár věcem přiučit (užitečné životní lekce tu začínají slovy "to není lež, to je PR").

Když říkam my, myslím tím nás stážistky, tři fajnový kočičky z ekonomky. Terka tu byla celý léto a za dva tejdny letí domů, většinu času tu strávím s Eliškou. Děvčata jsou velice svědomitá a jejich práce bezchybná, což je v rovnováze se zábavou a pravidelným přísunem vulgarit, který zajišťuju já. Úkoly nám deleguje Iveta, což je asistentka ředitelky Věry, kterou skoro nevidíme. Toť celá naše pobočka. Potkáváme se ale s celou řadou dalších lidí: když jsme se v pátek plížily o půl hodiny dřív domů, otevřela nám branku paní velvyslankyně, která naopak přicházela.

Zde by mohl laskavý čtenář propadnout mylnému dojmu, že mám asi hodně volného času, pracuju-li jen od 10 do 16 hodin. Omyl, chytrolíne! Úspěšně jsem se infiltrovala do jednoho z madridskejch týmů vodního póla. Zásluhu na tom má hlavně María, naše nová pražská spoluhráčka, která mi dala číslo na svojí bejvalou trenérku. K mému zděšení místní pólistky trénujou každej den dvě (čísly 2!) hodiny, od 20 do 22 hodin. Jejich tréninkový dávky jsou asi dvojnásobný proti tomu, na co jsem zvyklá. 9x 200 nebo 6x 400 už jsem dlouho neplávla. Na let domů si nejspíš přikoupím sedadlo, protože po takovym drilu se mi do jednoho ty křídla stoprocentně nevejdou. K práci a tréninkům přičtěte další dvě hodiny v metru a vidíte, že na zahálku a z ní plynoucí hříchy mi nezbejvá čas ani síly.

Chtěla jsem dneska povyprávět i o víkendovym výletě do Valencie, ale to si žádá obrazovou přílohu a už je moc pozdě na to, abych se probírala tunou duckfaceovejch selfíček. Navíc pak remcáte, že je povídání moc dlouhý. A prší tu, no kde to jsme?!  Proto se musíte spokojit s příslibem, že vám to brzo a bohatě vynahradím!

T.

Klaustrofobní Madrid aneb hlavně nebreč!

Srdečně vítám všechny znovunalezené i nově příchozí čtenáře na svém blogísku! Adresa se s místem pobytu změnila, starší příspěvky zůstaly, kdybyste si se mnou chtěli zavzpomínat na Mexiko a Kubu (ten ostrov, na Jakuba už prej myslet nesmim). Oproti loňsku bych ráda psala častějc, dnešní příspěvek (už 4. den pobytu!) je toho důkazem, nikoliv však slibem.

Následující řádky jsou nečekaným výronem upřímnosti, kterej bych radši utřela do papírovýho kapesníku a spláchla do hajzlu. Jsem ale holka upřímná a letos vám to budu sypat bez umělějch barviv a sladidel, proto vám s kyberslzičkama na tváři pláču na rameni. Co se děje? Vzpomněla jsem si na to, že začátky nejsou jednoduchý! Ačkoliv ze všech Erasmů nakonec zbydou  lajkovaný alba na fejsíčku a hospodský povzdechy "jooo, v xxxxx bylo líp", přináší ty naše výměnný pobyty i chvíle pochyb a (sebe)lítosti, který člověk s první welcome párty rychle zapomene. Já se k nim tímto ale veřejně přihlásim, čehož asi budu pozejtří litovat. Ale co.

Poslední dny před odletem nebyly žádnej med. Pokud jste načuřený, že jsem vás nepozvala na žádnej hasta-la-vista mejdánek, nebuďte. Z důvodu termínu státnic z vedlejšky - den před odletem - se nic takovýho nekonalo. Kufry jsem si balila s hlavou plnou finančních ukazatelů a charakteristik inovativní firmy a než jsem se rozkoukala, pofňukávala jsem ve froňte na odbavení. Nevim, co mě pudí (už potřetí!) dobrovolně testovat svůj vztah propastí tisíce kilometrů a měsíce se svlíkat před webkou na Skypu, nicméně věřim, že tentokrát to dobře dopadne. Let by za řádek nestál, kdybych zde nemusela zhejtovat "jídlo" ČSA! 3hodinovej let v době oběda a oni za ty nekřesťanský prašule zalepí pasažérovi hubu takovou bagetou, kterou by nenamazala ani macecha Popelce? Kam se poděla houstička, máslíčko ve vaničce a teplej žvanec? Na zpáteční cestu si snad navařim nebo co...zlatej Ryanair, kde si aspoň neděláte planý naděje.

No, pojďme dál. Madrid mě taky neuvítal zrovna s otevřenou náručí, ale za to si můžu sama. Ráda bych někdy zažila pobyt, kde bude o všechno postaráno a vítací výbory mě budou čekat s cedulí na letišti. Bydlení jsem si musela zařídit sama. Za normálních okolností si na první dny zaplatíte hostel, projedete nejmenovanou stránku na netu, domluvíte si pár prodhlídek a vyberete si nudlovitou cimřičku za 300+ euro. Já ovšem nemám ráda zbytečný výdaje, změny a nejistotu (proto vážně nechápu, co mě baví na cestování) a nemůžu usnout s vědomím, že za tejden nemam kde hlavu složit. Domluvila jsem se na bydlení s jednou majitelkou, na základě pár fotek pokoje jí poslala 50 euro a z letiště jsem si to hrdě šupajdila na danou adresu. Nebojte, seňora se dostavila. Stejně jako šok ve chvíli, kdy mi ukázala pokoj. Věděla jsem, že okno bude malý...bohužel jsem si ale myslela, že vede na dvůr (špan. patio). K mý smůle paňmáma v mejlu psala, že vede do pasillo, což je chodba. Chodba našeho bytu. Ne, z tý čerstvej vzduch ani sluneční světlo fakt neteče. Tušila jsem, že chyba bude na mojí straně, poslušně zaplatila zbytek zálohy a rozdejchávala ten průser, zatímco mi šťastná majitelka přidělávala na zeď nástěnku a zrcadlo.

S nerozhodností sobě vlastní už čtvrtej den přemejšlim, co s tim. Lokace je perfektní a cena přiměřená. Klaustrofobický pocity jsem v sobě potlačila, ale kufr si ještě nevybalila. Kristovo rány, tak už se rozhodni! V podstatě mám 3 možnosti:

a) kousnout to a doufat, že v půlce listopadu při psaní diplomky nezešílím z umělýho osvětlení,

b) sehnat si něco jinýho a modlit se, že mi paní navalí zpátky mejch 200 ojro zálohy,

c) přestěhovat se do vedlejšího, momentálně prázdnýho pokoje s balkonem, kterej ale stojí o 85 éček víc, což moje držgrešlácká dušička těžko nese.

Podle momentálních nálad se přikláním k různejm variantám, ke každý tak na 5 minut. Zřejmě si půjdu sednout na náměstí k bezdomovcům s cedulema "mám 3 děti a šedý zákal" s kartonem "chci si občas vyvětrat". Co vy, bydleli byste radši v černý díře u Stromáku nebo ve vzdušnym zámku na Lukách? Rady a dobré argumenty vítány!

K depce přispěl i nelehký systém pro získání madridský "opencard": buď si zažádáte online a pošlou vám jí poštou (čemuž moc nevěřim, když ani nemám jméno na schránce), nebo si sjednáte na netu schůzku na jednom z desítek výdejních míst, kde vám jí udělaj na počkání. To zní jako príma nápad. Pokud ovšem nejsou všechny schůzky (v 5minutových intervalech od 7:15 do 21:30) na všech místech v příštích dvou tejdnech plný, do psí *****! Neuděláš nic, kartu budu mít za 10 dní (snad). Dorazila mě návštěva supermarketu, kdy mi došlo, že si zas budu muset čtvrt roku sama vařit. A to mě krutě nebaví, takhle sama pro sebe...ti z vás, co měli to štěstí a ochutnali Viktorovo gastrodíla, tuší, že návrat k těstovinám s mletým masem je horší než rozjetá Ivetka.

V následujících dnech se ovšem vlnovka zvedla. V pátek jsem šla na koupaliště a večer na pólistickej trénink a pivo (vo tom potom). V sobotu jsem vyrazila se spolubydlící Gábinou (rázná Ostravačka!!! z našeho bytu, která tu stážuje v Czech Tourismu a za dva tejdny jede domů) do Alcalá de Henares, což je předměstí Madridu, kde se narodil Cervantes...večer jsem ve svý kobce koukala na film Hon (další důvod, proč nemít rád děti) a bylo mi fajn. Vrcholem byl geniálně strávenej dnešek: ráno jsem si zašla na klasickej každonedělní blešák El Rastro, kam se slejzá celej Madrid. Maj tu fůru harapíčů: hadry, kožený kabelky, španělský vějíře, sluneční brejle, prázdný cédéčka, knížky..na co si jen vzpomenete. Zde jsem prokázala značnou dávku cetkuvzdornosti a koupila si jenom keramickej nůž, kdybych někomu v sebeobraně potřebovala udělat do krku kapsu (nebo nakrájet cibuli bez použití těch tupejch pazourků, co máme v kuchyni). Odpoledne jsem jako správná pseudointelektuálka věnovala návštěvě Centra umění královny Sofie, což je s Pradem nejznámnější madridský muzeum (a v neděli je vstup zdarma). Sjela jsem si jednu dočasnou výstavu ňákýho popartovýho Brita a zamířila s ostatníma čumilama do druhýho patra, kde se můžete ukájet nad Picassovo Guernicou a Dalího Velkým masturbátorem. Je tam ještě fůra věcí od obou patlalů a Joana Miróa navrch, ale tohle jsou highlighty. Znavena kulturou jsem zamířila do největšího místního parku Retiro (hodně mi připomínal Hyde Park), kde jsem se válela na trávě a četla Lolitu. Zpověď starýho úchyla mě natolik uondala, že jsem dokonce na chvíli usnula. Vzbudil mě studenej vítr, podzim přichází (proti tomu pochcanýmu českýmu ale hodně pozvolna). A cestou domů už jsem věděla, že mi tady v Madridu bude dobře, protože objevitelská část mýho já bude plesat radostí s každou procházkou neznámou čtvrtí. Teď na to jen nezapomínat v těch těžších chvilkách.

Většina z vás asi hlavně chtěla vědět, co tu vlastně dělám. K tomu se dostaneme příště, až o tom budu mít konkrétnější představu, protože do práce jdu až zejtra. Nezapomeňte se podívat na fotodokumentaci dnešního povídání a napsat mi něco milýho (víte, jak je to v takovym velkym městě bez kamarádů těžký, bů škyt fňuk?!). Díkyčau!

Hasta pronto, 

Vaše Týna